Filip Kubala: To nasazení musíme zopakovat

Patřil mezi hráče, kteří svým nasazením od první chvíle utkání se Spartou udávali rytmus celému Baníku. FILIP KUBALA je tím znám, v neděli se k němu přidal celý tým. Byl z toho bod za remízu 0:0.

Výkonu, který tým proti Spartě podal, scházel jen vstřelený gól…

Je to už v této sezoně od nás takový evergreen. Nevyvíjíme na sebe žádný tlak v tom smyslu, že by ty góly měli dávat především někteří hráči. Chceme se o to podělit. Šance jsme si vytvořili. Jednu jsme proměnili, i když ten gól nakonec nebyl uznán. Měli jsme pak i další střely, do šance se dostal Plankis (David Planka), dostal to i přes gólmana, ale na čáře to vykopl poslední hráč. Je to zkrátka někdy i o štěstí. Sparta měla na konci zápasu taky tutovky, dala břevno, mohlo to skončit naopak a můžeme se vlastně bavit o tom, že i oni mohli dát gól a nedali.

Mužstvo nicméně prokázalo svůj zajímavý potenciál…

Samozřejmě jsme to, proč se nám to nedařilo, řešili. Zvláště po té Bohemce, kdy to od nás byl fakt špatný výkon. I přístupem, což se tady nesmí opakovat a doufám, že už se to opakovat nikdy nebude. Věřím, že přístupem a nasazením budeme i v dalších zápasech nastaveni stejně jako teď proti Spartě. Samozřejmě, byl plný stadion, byl to zápas se Spartou, to je vždycky trošičku něco navíc, ale nasazením bychom se tomu zápasu měli blížit pokaždé a navíc bychom měli přidávat i fotbalovost.

Jak se vy sám, který nastupujete po roční pauze zaviněné vážným zraněním, na hřišti cítíte?

Má to nějaký vývoj, ale cítím se lépe a lépe. V každém zápase, ve kterém můžu odehrát víc minut, je to lepší. Můžu říct, že kondičně se cítím dobře. Samozřejmě, zápasová praxe a trénování naplno prostě není totéž. Zápasové tempo je ještě o něčem jiném, protože na tréninku, když už je toho moc, si dokážete trochu ulevit a zvolnit. V zápase, v té atmosféře při snaze maximálně pomoct týmu, tam už to nejde. A tělo se na to někdy nestačí tak rychle adaptovat. Ale jsem rád, že už můžu hrát tolik, kolik hraju, a že jsem zdravý. Věřím, že to tak bude pokračovat dál.

Krátce před přestávkou nedělního utkání vás šlapákem na kotník tvrdě atakoval hráč Sparty Hoever. Překvapilo vás, že se zákrok obešel bez karty, která by pro Hoevera byla už druhou žlutou v utkání?

Bylo to zvláštní. V té chvíli mě to dost bolelo. Byl jsem rád, že mi to neprošlápl ze strany a že se mi ten kotník nevytočil, protože to by mohlo být o dost horší. Bylo to kolíky napřed. Vstal jsem, myslel jsem, že budu normálně pokračovat, a ještě jsem musel minutu čekat venku. Hned po zápase jsem to neviděl, ale přišlo mi jako zvláštní rozhodnutí, že to zaprvé nebylo posouzeno jako faul, že za to nebyla žlutá, i když to už nedokážu posoudit, to musí jiní. Nevím, co na to říct. Řešil jsem to se čtvrtým rozhodčím i s hlavním, vždycky mě poslali pryč, že to bylo přes balon, že to neviděli. Ptal jsem se jich po poločase, kdy se na to mohli třeba podívat a říct, že udělali chybu. Což se stane, každý dělá chyby. Ale řekli, že se nedívali. Ale že to nebylo odpískáno jako faul, je trošku zvláštní.

Do utkání jste nastoupili v dresech Luďka Mikloška, klub tak uctil památku své velké osobnosti, kterou v září ztratil. Jak to na vás zapůsobilo?

Musím říct, že když se to s Luďkem Mikloškem stalo, hrozně nás mrzelo, že nejbližší zápas doma hrajeme až za měsíc. Ale věděli jsme, že mu veškerou tu poctu a hold vzdáme. Vymýšleli jsme to hráči i vedení dohromady. A tak se podařilo vymyslet to s těmi dresy z působišť, ve kterých chytal, abychom v nich mohli nastoupit. K tomu ten minutový potlesk a krásné choreo od fanoušků. Měl jsem hroznou husí kůži a trochu i slzy v očích, protože mi to připomnělo, jaký to byl člověk, jak za nás bojoval. Myslím, že i to bylo to zápasové motto, proč jsme soupeři nechtěli dát ani centimetr navíc. A být na hraně a jezdit, aby on to viděl.